To, co nikdy nebylo reálné se realitou stát nikdy nemůže, i když po tom budeme toužit sebevíc... Nesmyslná věta, která v sobě pro mě ukrývá význam veškerý...
Seděl u okna a nepřítomně se díval ven. Vyhlížel ho. Toho, koho znal ve svém životě nejlépe a zároveň nejméně. Gerarda. Frank o něm byl schopný mluvit hodiny. O tom, jak se poznali, jak všechen volný čas trávili spolu, jak se do sebe zamilovali… A co teprve vyprávění o tom, jak moc se milovali. Podle Franka byl Gerard nejpozornějším chlapcem. Nosil mu květiny, bral ho na dlouhé procházky do přírody, psal mu zamilované smsky na dobrou noc. Tohle na něm vždy Frank, podle svých slov, nejvíce zbožňoval. Vyprávěl o Gerardovi každému, koho potkal.
Ve Frankově pokoji se otevřely dveře. Vešla starší žena oblečená do bílé uniformy. Hned za ní přišel podobně oblečený muž. Oba dva se zastavili u dveří a beze slova se dívali na Franka. Po chvíli se žena otočila na muže a konečně promluvila:
"Dnes o něm zase mluvil. Tentokrát o tom, jak ho poprvé představoval svým rodičům. Dokonce mi z okna i nějakého muže ukazoval."
"Pořád to není lepší, že?", zeptal se muž a žena zakroutila hlavou.
"Je zvláštní, jak člověk dokáže ze svých fantazií skutečnost, když je to to jediné, čeho se ve svém životě může držet", řekl muž.
"Mám mu zvýšit dávku prášků?". Přikývl a promluvil: "Jeho matka doufala, že ho bude mít doma do Vánoc. Tímhle tempem to ale nestihne ani do těch příštích." Žena jen souhlasně zamručela.
"Ale bojím se, že nikdy nepoznáme důvod toho, proč jedinou osobou, kterou ve svém životě chce je neexistující postava z jeho fantazie…". Muž zoufale pokrčil rameny a nechal ženu, aby Frankovi dala jeho odpolední dávku léků.
P. | 7. dubna 2012 v 20:36 |
Ani nevíš jakou jsi mi udělala tímhle článkem radost. Marně pátrám po střepech frerardu a najít někoho, kdo se mu stále věnuje, mě zahřálo u srdce. Krásná jednodílka :)